Před svým dvacátým výročím svět Harryho Pottera znovu ožil - od vydání posledního dobrodružství brýlatého čaroděje, tedy od Relikvií smrti, se fanoušci dočkali jen několika nových informací na stránce Pottermore a v dodatkových knihách o famfrpálu a podobně. Brzy skončila i filmová série a vypadalo to, že s Potterem je amen. Příběh byl taky slušně zakončen, není tedy divu, že osmý díl nebyl zcela očekáván. Přesto se nedávno začaly dít věci...
DATUM VYDÁNÍ: 2016
ORIGINÁLNÍ NÁZEV: Harry Potter and the Cursed Child
ŽÁNR: fantasy / hra
SÉRIE / DÍL: Harry Potter / 8.
OBÁLKA: Duncan Spilling
POČET STRAN: 430
PŘEKLAD: Petr Eliáš
NAKLADATELSTVÍ: Albatros
Nejdříve ohlášení nového filmu, potom hry. Svět Harryho Pottera náhle začal znovu dobývat ztracené místo na slunci a početná fanouškovská komunita na to slyšela. Některým se nelíbilo křísit ukončenou sérii s něčím, co v podstatě ani není plnohodnotné pokračování, druzí byli naprosto nadšení z čehokoli, co jim vonělo starým kouzlem čarodějného světa. Harry Potter a prokleté dítě není úplně regulerní pokračování ságy - sice se tituluje jako osmý díl, jde ale o divadelní hru, která vychází knižně pouze jako scénář. Vrací se mnohé známé postavy, možná víc, než byste čekali, ale zároveň zasahuje do původního děje poněkud podivným způsobem. Dá se říct, že ji neberu úplně jako osmý díl, ale spíš jako takovou "posvěcenou" fan fiction. Koneckonců za tímhle počinem stojí stvořitelka světa, J. K. Rowlingová, jen jako autorka námětu, na kterém se navíc podíleli další dva lidé.
Jak asi tušíte, má očekávání byla dost smíšená a trvalo mi dlouho, než jsem se k přečtení osmého Harryho konečně odhodlala, ačkoli mi ve sbírce v polici ležel už dlouho. Mé pocity se nezměnily ani po přečtení knihy - a pokud mohu říct, že jsem ohledně něčeho, co jsem (za dlouhou dobu) četla, rozpačitá, bylo by to jednoznačně Prokleté dítě. Na sedmý díl totiž navazuje v podstatě přímo, tak přímo, jak to jen jde - první scénou hry totiž není nic jiného, než původně příjemný a milý dodatek "o 19 let později". Rowlingová nám jeho prostřednictvím zlehka nastínila, kam se ubíraly životy hrdinů po pádu lorda Voldemorta, a nový příběh nyní jejich osudy dále rozvíjí - ale poněkud jinak, než bychom si asi představovali. I když už od vydání uběhl nějaký ten čas, ráda píšu své recenze bez spoilerů, a proto se k ději vyjádřím poněkud oklikou. Vyvolal ve mně podobné dojmy jako čtvrtá řada mého milovaného Sherlocka - strašně chci, aby se mi to líbilo, ale je to tak překombinované, že si se smutkem uvědomuji, že to zkrátka není ono.
Postavy totiž nefungují tak docela, jak by měly. Rozumějte, právě postavy v příbězích Harryho Pottera miluji, jejich charaktery, chemii a to, jak to všechno pracuje dohromady. Staré známé postavy jako bych však v Prokletém dítěti nepoznávala. Harry pro mě nebyl Harry, Ron ztratil jakoukoli hloubku a propracovanost... S mladou generací to bylo o něco lepší, ačkoli mi připadalo, že se jejich chování až příhodně ohýbá tak, aby se v příběhu mělo co dít. Na druhou stranu, některé návraty byly opravdu pěkné a s emocemi minimálně v jednom případě opravdu zahýbaly.
S dějem jsem, podobně jako s postavami, spokojená tak nějak napůl. Tempo mi připadalo dost nevyvážené - na začátku velké časové skoky, nesouviselé scény, nebo útržkovitá sdělení a dialogy, které by si zasloužily prodloužit. Dobře si dokážu představit, jak celá hra funguje na jevišti, ale takhle na papíře to není právě nejšťastnější. Některé nápady jsou skvělé a zapadají do již vytvořené světa, některé jej trochu popírají a skřípou se známými reáliemi. Takový mišmaš. Nicméně, příběh je stále skvěle čtivý a zajímavý a neměla jsem chuť v průběhu knihu odložit. I nové postavy nakonec dokázaly zaujmout, a to nejzajímavější patrně nebyl ani tak samotný děj, jako vývoj vztahů mezi nimi.
Mým nejsilnějším dojmem z nastaveného pokračování Harryho Pottera je rozhodně rozpačitost. Na nostalgickou strunu se mu daří hrát dobře, nicméně oživit návykovou atmosféru originální ságy se mu většinu času nedaří. Charaktery jsou spíš neslané-nemastné a děj s jeho prvky poněkud překombinovaný. Na jevišti musí fungovat skvěle, v knižním formátu splývá do série útržkovitých obrazů. Na druhou stranu si zachovává čtivost a lehkost, i zvraty fungují dobře. Nicméně nemohu Prokleté dítě doporučit někomu, kdo opravdu není fanoušek brýlatého čaroděje. Ti si totiž při čtení mohou alespoň zavzpomínat - není to špatná hra, nechápejte mé výtky špatné. Příběh má hlavně tu vadu, že nese nálepku "Harry Potter" - jinak by ode mě takovou kritiku neschytal. Ve stínu původní sedmičky vypadá Prokleté dítě trochu neduživě, a je to škoda. Když už se nastavovalo, dalo se z toho vymáčknout víc.
Komentáře
Okomentovat